Dvořák: Requiem
recenze z Record Review, Londýn, říjen 2011
Dvořákovo Requiem, originální a podmanivé dílo, má štěstí na dobré nahrávky. Jednou z nich je interpretace z roku 1959 pod taktovkou Karla Ančerla, jež se objevuje na trhu v různých převlecích stále znovu. V poválečných letech, kdy Supraphon vydával mnoho fascinujících, byť nezřídka technicky sotva průměrných nahrávek, šlo o vynikající úspěch a ačkoli sbor zní poněkud vzdáleně a jednobarevně, zvuk České filharmonie zůstává pozoruhodně živý. Ančerl nasadil vysokou laťku a zároveň udal tón, což je patrné i z této nové nahrávky. Úvod s jemným, avšak zřetelným představením hlavního tématu odvozeného z gregoriánského chorálu, jež se opakovaně vrací, zní na nahrávce vydavatelství Arco Diva podobně jako u Ančerla, ovšem pokrok nahrávací techniky dnes umožňuje lépe se vypořádat s některými z Dvořákových rafinovanějších orchestrací. A hlavně, sbor v úvodu nastupuje s nádherně bohatým zvukem a zní jasně dokonce i v nejnižších dynamikách. Brněnský sbor se na celé nahrávce prezentuje jako prvotřídní soubor – Petr Fiala je ostatně nejen dirigentem brněnské filharmonie, ale i jeho sbormistrem.
Requiem je jednoznačně ansámblová skladba, v níž sólistický egoismus nemá do dělat. Třebaže Simona Šaturová zpívá „Graduale“ překrásně a také Peter Mikuláš odvádí ve vášnivých basových výkřicích z věty „Lacrimosa“ dobrý výkon, charakteristické jsou pro toto dílo zejména části, v nichž sólisté zpívají společně. Dirigent i všichni sólisté k nim přistupují nanejvýš citlivě. Dvořákovo Requiem je ve Fialově interpretaci dílo dramatické a zároveň ve své podstatě kontemplativní. Rytmus ve větě „Dies Irae“ je pevný, nikoli však příliš zveličený a jistého důrazu se dostává i vynikajícím žesťům v úvodních pasážích věty „Tuba mirum“. Dirigenti jako Kertész nebo Sawallisch snad odvedli plynulejší výkon a o kvalitě jejich podání není pochyb, ale tato nahrávka působí dojmem, jako by vyrůstala z hlubších kořenů.
John Warrack, Record Review, Londýn říjen 2011
recenze z Record Geijutsu, srpen 2011
[Suisen¦ : DOPORUČUJI!]
Když přijde řeč na duchovní skladby Antonína Dvořáka, většina posluchačů západní vážné hudby si vzpomene především na jeho Stabat mater a až potom se jim vybaví i Requiem. Zatímco Stabat mater se svou lyričností a nádhernou melodičností představuje skladatelovu promyšlenou vizi bědující Matky Boží, Requiem uvádí posluchače v úžas intenzitou a vyzrálostí charakteristickou pro pozdního Dvořáka zdůrazňujícího důmyslnou konstrukci více než lyrickou melodičnost. V minulosti jsme několikrát dostali možnost ocenit uvážlivé interpretace vynikající věcnou jasností, jež nám umožnily vnikat do Dvořákových konstrukčních tajemství. Přesvědčivě lze však toto dílo podat jen za předpokladu, že si podrží slovanský témbr a rytmus tvořící stálé pozadí Dvořákova tvůrčího myšlení. Právě z tohoto hlediska byl pro mne poslech nové, nadšeně znějící nahrávky Dvořákova Requiem v provedení orchestru a sboru z Brna—jedná se o záznam živého vystoupení z listopadu 2010—hlubokým zážitkem. Krajová vůně Brna (města, kde svého času vyrůstal Leoš Janáček) a jeho jedinečná hudebnost vyvěrají z hlubokých pramenů a působí na posluchače pronikavým dojmem. Dirigent Petr Fiala vyniká naprostou důvěrou v mistrovské dílo, jež interpretuje, a schopností vcítit se do něj—vyzdvihnout je třeba jeho přesné vedení orchestrálních témbrů, jakož i sjednocení dikce zpěváků. Značnou výhodu mu zjevně poskytuje skutečnost, že je nejen orchestrálním dirigentem, nýbrž i sbormistrem Českého filharmonického sboru Brno, dokonce jeho zakladatelem. Co se týče čtyř sólistů, všichni zpívají výborně. Zvláště altistka a basista vynikají velmi sytými hlasy; tenor je rovněž na úrovni a zpívá s pozoruhodnou vášní, což lze říci i na adresu sopranistky—jak rád bych ji slyšel zpívat Janáčka!
Ryousuke Hatanaka
[Suisen¦: DOPORUČUJI!]
Pokud jde o Dvořákovy duchovní skladby, větší oblibě se těší Stabat mater, poslechnout si však jednou za čas Requiem je skutečný zážitek. Toto dílo ohromí svým rozměrem, ale detaily se v něm přesto neztrácejí. Oplývá krásnými melodiemi, aniž ztrácí na intimitě—Dvořákova hudba vede posluchače svou zbožností a vážností do království víry.
Jak se mi podařilo zjistit, Petr Fiala, jméno pro mne až dosud neznámé, je uznáván nejen jako dirigent, ale také jako sbormistr a skladatel. Jeho styl se důsledně vyhýbá přehánění a hudba je tak v jeho podání svou neostentativností bezmála až naivní—soudím ovšem, že v dnešní době všeobecného soupeření o co nejvyšší míru originality je jeho střízlivou pokoru třeba chápat jako postoj hluboce odvážný. Možná však bude správnější hledat klíč spíše ve Fialově dirigentském sebevědomí, bez něhož by takto mimořádně přirozená interpretace byla téměř nepředstavitelná. Například z toho, jak vede jednotlivé melodie (hrané většinou ve dřevech a smyčcích), je patrný jeho smysl pro krásu, interpretační svévole však zůstává omezena na minimum: hudba je přímo svěřována vnímavosti každého posluchače. Fiala diriguje skladbu s mohutnou energií, ale nijak se nesnaží zalíbit a vystačí si s Dvořákovou přirozenou velkorysostí. Nepřetápí srdce posluchačů umělým vyhříváním, nýbrž dává přednost nenucenému teplu lidských rukou, jimiž je svírá. Když se zaposloucháme, zapomínáme ve vší té hřejivosti a líbeznosti na plynutí času a zakoušíme pokoj—a přemítáme, proč vlastně trávíme život tak nepokojně a nerozumně!
Český filharmonický sbor Brno skvěle vyhovuje dirigentově filosofii a co se týče sólistů, zejména sopranistka a mezzosopranistka jsou s Fialovým hřejivým světem skvěle sladěny. Jeho hranice nepřekračuje ani basista, jen tenorista se místy prohřešuje svévolnější artikulací.
Michifuyu Kitao
¦ Každé CD hodnotí dva kritici. Označí-li je oba za „Suisen“ (neboli „Doporučeno“), získává CD značku „Tokusen“
( „Exkluzivní doporučení“).
Bernd Alois Zimmermann: Requiem für einen jungen Dichter
7.2009 | Autor: Vítězslav Mikeš
Psáno pro časopis HIS Voice 4/2009 (červenec–srpen)
Monumentální Requiem für einen jungen Dichter (Rekviem za mladého básníka, 1967–1969) patří spolu s operou Die Soldaten (Vojáci, 1958–1965) k stěžejním dílům Bernda Aloise Zimmermanna (1918–1970) a současně k významným položkám německé poválečné hudby. Je to skladba, která stejně jako podstatná část Zimmermannovy tvorby balancuje na pomezí moderny (návazností na podněty Nové hudby) a postmoderny (pluralitní estetikou), což potvrzuje i diskuse na půdě německé muzikologie, v níž se před časem řešila otázka, ke které z těchto dvou tendencí Requiem přiřadit (viz Zouhar, V., Postmoderní hudba? Německá diskuse na sklonku 20. století, Olomouc 2004, s. 119-120.).
Dílo je psáno pro obrovský interpretační aparát: dva vypravěče, soprán, bas, tři sbory, velký orchestr (jehož součástí jsou i dva klavíry, akordeon, mandolína a varhany), jazzové kvinteto a elektroniku. Autor pracuje s prostorovým zvukem, sbory rozmisťuje po všech stranách sálu (jeden sbor dělí) a elektronické zvuky i další zvukový materiál vycházející z reproduktorů nechává kroužit nad hlavami auditoria s pomocí dvou čtyřkanálových zvukových pásů.
Centrální postavení má v Requiem lidský hlas, Zimmermann skladbu také označil jako Lingual či Sprachstück. Vyskytuje se tu značné množství citátů (Majakovskij, Joyce, Camus, Wittgenstein ad.), autentických záznamů politických projevů (mj. Hitler, Churchill, Stalin, Dubček) atd., jejichž fragmenty autor poskládal na způsob koláže. Textová linie je zasazena do plíživého masivního zvuku orchestru a spolu s ním vytváří velice sugestivní ponurý tok, vyznívající jako mnohovrstevnatá a mnohovýznamová kronika půlstoletí předcházejícího vzniku skladby i jako memento oné doby.
Nahrávka Requiem, kterou vydala loni firma Cybele, je koncertní záznam z roku 2005 pořízený v Concertgebouw v nizozemském Haarlemu. Titul je jedinečný po všech stránkách. Nabízí obdivuhodné provedení, na němž se podíleli německá sopranistka Claudia Barainsky, americký barytonista David Pittman-Jennings, Michael Rotschopf a Lutz Lansemann coby vypravěči, Český filharmonický sbor Brno, Slovenský filharmonický sbor, EuropaChorAkademie, Holland Symfonia, Eric Vloeimans Quintet, Joao Rafael (elektronika) a Bernhard Kontarsky (dirigent). Formát SACD dává posluchači možnost alespoň se přiblížit k zážitku z prostorového zvuku v sále. V neposlední řadě je nutné zmínit i šestasedmdesátistránkový buklet, který vedle informací o autorovi a díle a četných fotografií obsahuje též všechny textové fragmenty, strukturované přesně podle jejich výskytu ve skladbě (i s uvedenou stopáží), což napomáhá lepší orientaci při poslechu, a také faksimile grafické partitury určené počítači. Pokud byla nahrávka zamýšlena jako pocta k nedožitým Zimmermannovým devadesátinám, nemohla vyznít lépe.
Cybele Records (www.cybele.de)
Distribuce: Euromusica (www.euromusica.cz)
Wolfgang Amadeus Mozart - Sacred Music
28.5.2008 | Autor: Luboš Stehlík
Psáno pro časopis Harmonie 2007/07
Nahrávat Mozarta je zapeklité - záplava titulů, s kterými vstupuje každý nový projekt chtě nechtě do srovnání, interpretační úskalí zdánlivě bezproblémové hudby. Navíc protagonisté recenzovaného titulu si sami vztyčili pochopitelné žánrové sakrální mantinely nepřekvapivou dramaturgií, neboť je to koneckonců hlavně projekt Českého filharmonického sboru z Brna a jeho šéfa Petra Fialy. Ten sice nemá mimořádné charisma například Nikolause Harnoncourta, Johna Eliota Gardinera nebo René Jacobse, ani Claudia Abbada či Karla Böhma, ale zato neobyčejně rozumí sboru, je zkušeným praktikem a odvedl úctyhodnou práci. Přestože nahrávka soupeří s desítkami projektů zahraničních labelů, tak doufám, že nezapadne. Především si nehraje na něco, čím není. Jde mimo vlnu tak zvané autentické provozovací praxe. Čeští komorní sólisté jsou zkušenými interprety klasické hudby, ale je to orchestr moderní. Jejich Mozart neurazí, i když do světové špičky typu Evropského komorního orchestru (orchestry s kopiemi historických nástrojů jsou už zcela jiná kategorie) jim schází ujít ještě poměrně velký kus cesty. Třicetičlenný komorní sbor zpívá výborně, evidentně mu takováto hudba velmi svědčí a po ještě detailnější přípravě by možná mohl konkurovat i slavným zahraničním ansámblům. Příjemným překvapením je výkon sopranistky Simony Houdy Šaturové, který je zcela srovnatelný s evropskou špičkou. Má krásný, oblý, barevně spíše tmavší, příjemně znělý hlas, který je navíc tak přirozeně lehce pohyblivý, že na rozdíl od jiných českých zpěvaček nemáte při koloraturách a rychlých pasážích pocit upocenosti. Škoda, že je českými firmami tak málo využívána. Jestliže bude opatrná ve volbě repertoáru, nezkazí ji operní provoz a bude stabilně spolupracovat s kvalitními dirigenty, tak ji určitě ještě čeká další cesta vzhůru.
Deska má velmi dobré technické parametry; výtvarné zpracování u mě vyvolalo nechtěně úsměv, protože jsem si vzpomněl na podobně červenou, superbudgetovou mozartovskou kolekci pro nejširší klientelu, které jsem si nemohl nevšimnout na přelomu 80. a 90. let v německých obchodních domech. Za to však vydavatel jistě nemůže. Koneckonců přicházet se stále novými designovými nápady je stále těžší, když už tu skoro všechno v té či oné formě bylo.
2008 | Autor: Jan Baťa
Psáno pro časopis Hudební rozhledy
Je s podivem, že se dnes, kdy jsme doslova zaplaveni mnohonásobnými nahrávkami kompletního díla Wolfganga Amadea Mozarta, najdou odvážní interpreti a ještě odvážnější vydavatelé, kteří přijdou na trh s novou, čistě mozartovskou, nahrávkou. V našem případě se jedná o výběr duchovních skladeb z celého Mozartova tvůrčího období – Regina coeli in B, KV 127, Laudate Dominum, KV 339, Te Deum laudamus, KV 141, Exultate, jubilate, KV 165, Ave verum corpus, KV 618 a Regina coeli in C, KV 108. Pod vedením Petra Fialy se představují sopranistka Simona Houda Šaturová, komorní sbor Českého filharmonického sboru Brno a orchestr Českých komorních sólistů. Způsob uchopení duchovní hudby bývá mnohdy ze strany interpretů problém. Tím spíše u Mozarta, jehož mnohá díla byla bezpočtukrát devalvována na pouhé exhibiční kousky či nepostradatelné součásti výběru „best of“. Musím přiznat, že s tímto předsudkem jsem otevíral i zde recenzovaný disk. Ke svému milému překvapení jsem byl záhy všemi zúčastněnými umělci usvědčen z omylu. Nebyla to jen precizní intonace sólistky, sboru a orchestru, jejich vzájemná souhra a vyváženost, ale především vnímavý přístup k tomuto žánru. Definovat ho přesněji není jednoduché – lze ho charakterizovat i jako pokorný, pietní, poctivý, opravdový, zkrátka přesně takový, jak vystihuje podstatu duchovní hudby – oslavu Božího majestátu. Kvintesencí takového přístupu je výkon sopranistky Simony Houda Šaturové, jejíž vynikající pěvecká technika dovede s velkým nadhledem překlenout všechny obtíže sólového partu a zároveň bez jakéhokoliv náznaku sólistické manýry do něj vtělit duchovní obsah. Na otázku, proč se mozartovská diskografie pořád rozrůstá, existuje vcelku jednoduchá odpověď. Mozartovská hudba je geniální, proto nepřestává přitahovat jak interprety, tak posluchače a stojí zato neustále se k ní bez omrzení vracet v chrámech, koncertních síních i nahrávacích studiích. Ať už jde o podání na dobové či moderní nástroje (jako je to i v našem případě), je podstatné vyjádřit její duchovní poselství, jímž je nabita. Dirigentu Petru Fialovi a všem účinkujícím se to podařilo a jejich nahrávka si zaslouží maximální posluchačskou pozornost.
Franz Liszt - Christus
16. 1. 2008 | Autor: Vlasta Reittererová
Psáno pro: časopis Harmonie 2008/01
Uvést koncertně tříhodinový monument Lisztova třídílného oratoria Christus se odváží málokdo, spíše se můžeme dočkat provedení některé z jeho částí (tak se ostatně provozovalo i v době svého vzniku; první souborné provedení realizoval Liszt jako dirigent ve Výmaru) - či nahrávky. Liszt své dílo ovšem zamýšlel jako strukturovaný celek, se zastoupením sborových a sólistických úseků i samostatných orchestrálních čísel. Libreto si z biblických pasáží a liturgických textů skladatel sestavil sám. Dílo je výsledkem jeho úvah o úloze a slohu církevní hudby, který měl respektovat náboženskou myšlenku, ale strukturou a hudebními prostředky představovat moderní dílo své doby. Míšení stylů se Liszt neobával: využívá gregoriánský chorál, prostou pastorální melodii, majestátní hymnické sbory, a orchestrální mezihry, k nimž je uveden stručný "program", lze považovat za svého druhu symfonické básně. Ve třech dílech oratoria jsou znázorněny tři etapy Kristova života: první část je Vánoční oratorium, v němž neschází Zvěstování, zpěv pastýřů u jesliček a příchod Tří králů. V dalším dílu (Po Epifaniích) následují důležitá zastavení Kristova života. Zařazeno je zde Lisztovo vlastní zhudebnění Pater noster, založení chrámu, vjezd do Jeruzaléma. Třetí díl je velikonoční (Pašije a Zmrtvýchvstání), je do něj včleněno Stabat mater dolorosa (tvořící protiklad ke Stabar mater speciosa v prvním dílu) a mohutným Alleluja oratorium končí. (Obě Stabat se uvádějí rovněž jako samostatné skladby.) Sólové hlasy představují "anonymní" hlasy andělů, jedinou "konkrétní" postavou je Kristus, jenž je svěřen barytonu respektive tenoru. Na vysvětlenou: mužská sóla jsou určena buď tenoru a barytonu, či barytonu a basu (dle dispozic příslušných zpěváků); obsazení baryton a bas uvádí nejnovější vydání provozovacího materiálu v nakladatelství Schott. Tak se vysvětluje, že je v tiráži bookletu (a nahrávce) přidělen Kristův hlas tenoristovi, v průvodním textu se však mluví o barytonu (v bookletu se bohužel najde i dost tiskových chyb). Velká role je přidělena sboru, jak jeho ženské a mužské složce zvlášť, tak jako celku. Na nahrávce s Beethovenovým orchestrem v Bonnu a dirigentem Romanem Kofmanem se tak významně podílel Český filharmonický sbor Brno a jeho sbormistr Petr Fiala. Zvuk sboru je výtečně barevně a dynamicky vyvážen, žádné pronikavé soprány ani trčící tenory, jak někdy u smíšených sborů slýcháme, ani neproporční rozložení jednotlivých hlasových rejstříků, naopak harmonicky vyladěný kompaktní celek. Dobře zpívají všichni sólisté - sopranistka Franziska Hirzel, altistka Birgit Remmert, tenorista Donald Kaasch a barytonista Ralf Lukas, i když osobně bych si představovala pro ženská sóla hlasy kulatější a rovnější. Ačkoli je v některých úsecích Lisztovo oratorium (skladatelem vědomě) založeno operně, nepodléhá ani jeden ze sólistů svodu velkooperní bombastičnosti; vědomí obsahu zpívaného slova bylo na prvním místě. Ačkoli se jedná o značně heterogenní dílo, dirigentu Romanu Kofmanovi se podařilo (s pomocí akustiky chrámu Sv. Kříže v Bad Godesbergu - a určitě také zvukových techniků, SACD je znát) překlenout cézury mezi částmi orchestrálními, a cappella, sborovými úseky s orchestrem i sóly, a udržet v celém díle jednotný vznešený, posvátný tah. Nelze zapomenout ani na varhaníka Christopha Anselma Nolla; účast varhanního partu podtrhuje ve skladbě její duchovní vážnost.