Rozhovor Petra Fialy s PhDr. Jiřím Štilcem

„Jedině každodenní tvrdá a zodpovědná práce může vést k úspěchu“

Petr Fiala patří k nejvýraznějším osobnostem soudobé hudební scény. Je vynikajícím sbormistrem světové úrovně, zakladatelem Českého filharmonického sboru Brno a jeho uměleckým šéfem i hybatelem, ale je i pedagogem a skladatelem. Často se u nás adjektivum světový nebo světově proslulý nadužívá, stejně jako lze někdy velmi těžko na domácí půdě dosáhnout objektivního pohledu. Práce Petra Fialy a Českého filharmonického sboru Brno se odráží nejen v desítkách nahrávek, ale i v řadě zahraničních kritik a zejména v množství cen, které v poslední době na prestižní půdě Petr Fiala se svým sborem získal. Není možné vyjmenovat všechny, ale byly to například dvě ceny ECHO KLASSIK za rok 2007: titul „Soubor roku 2007“ za nahrávku Brucknerových Duchovních motet a titul „Nahrávka roku 2007“ za Lisztovo oratorium Kristus. Zejména v případě Brucknerových motet jde o unikátní záležitost, německá hudební kultura a její odborná kritika je totiž až hypersenzitivní na výkony v oblasti „jejich“ autorů, k nimýž patří samozřejmě i Bruckner. I další nahrávky Českého filharmonického sboru získaly významná ocenění – nahrávka kompozice, jejímž autorem je Paul Klenau „Die Weise von Liebe und Tod des Cornetts Christoph Rilke”, byla no-minována na prestižní dánskou cenu „Danish P2 Music Prize“ v kategorii symfonická nahrávka roku 2008. A další nahrávka skladby Bernda-Aloise Zimmermanna „Requiem für einen jungen Dichter“ získala v lednu 2009 cenu německé kritiky – „Preis der Deutschen Schallplattenkritik“. Po tomto výčtu je zajímavé vrátit se na počátek tohoto tělesa, do doby plné proměn a nadějí.

V roce 1990, tedy velmi brzy po společenských změnách roku 1989 jste se rozhodl založit profesionální pěvecký sbor. Co Vás
k tomu vedlo a jaká tehdy byla nálada?

V roce 1990 jsem měl za sebou již řadu let práce s amatérskými sbory. Řídil jsem kvalitní mužský sbor Foerster a dívčí sbor Amicitia, a tak v roce 1990 vznikla myšlenka, proč nezaložit – poprvé v historii – profesionální koncertní sbor na Moravě a navázat tak na bohatou tradici sborového zpěvu, který byl na Moravě na velmi vysoké úrovni. Byl to vlastně „skok do neznáma“, a především existenční zajištění takového osmdesáti členného tělesa bylo velkou neznámou, a až později jsem pochopil, že všechny kulturní instituce, vzniklé po roce 1990 to budou mít existenčně velmi náročné, což platí vlastně dodnes. Ale v té době určité „euforie“ jsem neváhal, a tento krok udělal.

Co bylo na počátku nesmírně úspěšné dráhy „Vašeho“ tělesa Českého filharmonického sboru Brno ozdobeného mnoha prestižními cenami nejtěžší?
Určitě nejtěžší bylo vybrat kvalitní zpěváky, a přesvědčit je, že jedině každodenní tvrdá a zodpovědná práce může vést k úspěchu, a že umělecká kvalita se nedá měřit jen penězi, ale zárukou úspěchu je především osobní zodpovědnost každého zpěváka k celému kolektivu a přitom dát svoje osobní ambice k dispozici celému týmu.
 
Z kterých úspěchů máte dodnes největší radost?
Úspěch je velmi relativní pojem. Určitě bych mohl vyjmenovat řadu cen, z nichž ta nejprestižnější je získáni již zmíněné významné evropské hudební ceny ECHO KLASSIK 2007 za nahrávku motet Antona Brucknera a titulu „Soubor roku 2007“ a cenu „Nahrávka roku 2007“ za Lisztovo monumentální oratorium „Christus“. Pro mne je však největší radostí, každý kvalitně zazpívaný koncert, kdy vidím radostné uspokojení jak členů sboru tak především posluchačů, a také pocit, že můžeme svým dílem přispět ke zjemnění a kultivaci okoralých lidských srdcí.
 
Je něco, co byste po dvaceti letech práce s tímto tělesem už nikdy neudělal? Kde jsou dnes – tj. v druhé polovině roku 2010 hlavní problémy práce s takto založeným tělesem, co by Vám a tělesu nejvíce pomohlo?
Sbor je dnes, po dvaceti letech systematické práce umělecky na velmi vysoké úrovni. Stálým problémem je však zajištění finančních prostředků pro naši existenci. Pracujeme jako obecně prospěšná společnost a jsme každoročně odkázáni na příspěvky Jihomoravského kraje, Ministerstva kultury a města Brna. Bohužel především město Brno se k nám chová velmi macešsky, přesto ale věřím, že Český filharmonický sbor Brno, který dnes na nejvyšší možné úrovni reprezentuje českou hudbu u nás i ve světě, svoji existenci uhájí.
 
Kde berete životní sílu pokračovat ve své činnosti, která při řízení tak rozsáhlého tělesa spojuje uměleckou a producentsko-finanční stránku?
Moji rodiče mne vždy – jako nejstaršího syna – vedli k tomu, abych to co dělám, dělal s plným nasazením, pracovitostí a odpovědností, nebál se dílčích neúspěchů, a měl vždy určitou vizi. Vést umělecky, organizačně i ekonomicky těleso, jakým je dnes Český filharmonický sbor Brno je skutečně velmi náročné a odpovědné a já jsem velmi rád, že mě v této činnosti velmi podporuje i moje vlastní rodina.

Další otázka zamíří již na počátek Vaší osobní dráhy. Kdy jste se rozhodl, že se budete jako svému celoživotnímu povolání věnovat hudbě a kdo Vás na počátku Vaší cesty nejvíce ovlivnil?
Pocházím z početné rodiny, kde hudba byla součástí každodenního života. Přesto, že moji rodiče nebyli profesionální hudebníci, tak v naší rodině se hrálo a zpívalo velmi často. Všichni jsme hráli na nějaký hudební nástroj a každou neděli večer jsme pro své přátele pořádali domácí hudební večírky, kde jsme předváděli, co se kdo naučil a na závěr jsme všichni zpívali lidové písně a to i vícehlasně, a tak hudba byla přirozenou součástí mého života.
 
Další Vaše cesta vedla na Brněnskou konzervatoř a potom na JAMU. Kdo z pedagogů na této škole, kde jste studoval a v roce 1971 absolvoval, na Vás nejvíce v oblasti kompozice a dirigování zapůsobil? A proč?
S největší vděčností vzpomínám na prof. Jana Kapra, u kterého jsem studoval kompozici, byl to nejen vzdělaný a citlivý hudebník, ale také skvělý člověk. Při studiu dirigování nejraději vzpomínám na prof. Josefa Veselku (kterého jsem zažil na JAMU jen krátce, poněvadž odešel do Prahy k Pražskému filharmonickému sboru) a na prof. Františka Jílka, velkého praktika a znalce hudby Leoše Janáčka.

Co byste dnes nejvíce doporučil mladým adeptům kompozice a dirigování? Čeho by se měli, podle Vašeho názoru, nejvíce vyvarovat?
Dnešní adepti kompozice i dirigování nemají snadnou situaci. Věnovat se dnes kompozici jako povolání je prakticky nemožné, a v oblasti dirigování je velká konkurence a prosadit se jako dirigent není jen otázkou talentu a přirozených dispozic. U českých adeptů dirigování a to jak orchestrálního tak sborového postrádám především jakoukoliv praxi v oboru, je velmi užitečné a žádoucí, aby dirigent i sbormistr již za studií pracoval s různými amatérskými soubory.
 
V čem je hlavní rozdíl mezi profesí sbormistra a dirigenta? Co potřebuje špičkový sbormistr nejvíce?

Myslím si, že z hlediska dnešní hudební interpretační praxe by neměl být žádný zásadní rozdíl mezi sbormistrem a dirigentem. Technická dovednost, hudebně teoretická vzdělanost, přirozená muzikálnost, schopnost komunikace s orchestrem nebo se sborem, dnes i manažerské schopnosti, a především snaha jednat s každým otevřeně a čestně, umět citlivě řešit problémy hudební i lidské, to jsou základní vlastnosti, které musí mít každý dobrý dirigent i sbormistr. U sbormistra je ještě velmi důležitá znalost lidského hlasu a základní pěvecké techniky, a také schopnost každodenní komunikace se sborem.
 
Je dnes dostatek talentovaných mladých sbormistrů a mají možnost připravit se na své povolání? Podle mého názoru je dnes velký nedostatek kvalitních sbormistrů.
Jedním z hlavních důvodů je, že většina studentů dirigování se snaží uplatnit jako dirigenti orchestrů, kde jsou zdánlivě větší možnosti uplatnění i možnosti osobního zviditelnění. Sbormistrovská práce je méně atraktivní, je náročná na každodenní a systematickou práci, kvalitní výsledek se nedostaví za týden, ale je to „běh na dlouhou trať“.
 
Je české vysoké umělecké školství na světové úrovni a jaké jsou jeho případné přednosti i slabiny? České vysoké umělecké školství je obecně určitě na vysoké úrovni.
Úroveň jednotlivých oborů je však velmi závislá na osobnostech, které v konkrétním oboru vyučují. V dirigování je velmi důležité, aby vyučoval pedagog, který má v daném oboru vysoké umělecké i lidské renomé. Z tohoto pohledu si myslím, že praxe na našich vysokých uměleckých školách není zdaleka ideální, a nevidím ani snahu tyto záležitosti odpovědně řešit.

Máte dost kvalitních zájemců o zpívání ve Vašem tělese?
Zájemců o angažmá v našem sboru je opravdu hodně, horší je to s kvalitou uchazečů. České pěvecké školství není bohužel dlouhodobě na takové úrovni, aby absolventi byli připraveni jak technicky tak muzikálně k práci ve špičkovém profesionálním tělese.
 
Máte ještě čas a energii věnovat se i kompozici? Jaký byl Váš vý-voj v této oblasti?
Na kompozici mám v současné době bohužel velmi málo času. Po absolutoriu JAMU v r. 1971 jsem komponoval velmi pilně a soustavně, takže moje skladatelská tvorba dnes činí cca 200 různých titulů, od instrumentálních skladeb pro děti a mládež až po operu a 3 symfonie. Dnes komponuji jen velmi okrajově a většinou, když dostanu nějakou hudebně zajímavou nabídku.

Jaké jsou Vaše největší skladatelské lásky?
V době studijní kompozice byly mými vzory Janáček, Martinů, skladatelé tzv. Pařížské šestky, především Arthur Honegger, ale i Béla Bartók a Dmitrij Šostakovič. Dnes se zabývám i různými dramaturgickými povinnostmi, poslouchám velmi široké spektrum hudby, od autorů klasiků až po současnou hudbu.
 
Myslíte si, že tzv. vážné hudbě ubývají posluchači?
Ubývání posluchačů klasické hudby je složitý a těžko generelně postižitelný problém. Je pravdou, že klasickou hudbu poslouchají především starší generace, ale mnohdy se potkávám na koncertech i s řadou mladých a pro dobrou hudbu zapálených posluchačů.
 
Co považujete za největší problém současného hudebního života?
Problémem současného hudebního života je především pronikání tvrdé komerce a byznysu do klasické hudby. Kvalita je mnohdy měřena pouze obchodní úspěšností, vytrácí se schopnost jasně pojmenovat, označit a oddělit dobrou hudbu od špatné. Mnohdy jsou podporovány projekty nekvalitní, zatím co opravdová kvalita živoří a obtížně přežívá.
 
Jaké jsou Vaše nejbližší a vzdálené plány – osobní a umělecké, Váš životní sen?
Moje současné plány jsou velmi prozaické. Vydržet umělecky i lidsky to náročné a vysoké tempo mé dosavadní činnosti, abych ve své práci našel i radost a uspokojení, a aby Český filharmonický sbor Brno, který je dnes po 20 letech činnosti na „prahu dospělosti“, vydržel vnější i vnitřní tlaky a mohl i nadále přinášet do lidských duší krásu a pohodu.

 

zpět na přehled